Máte svou osobní představu pekla? Moje je docela jednoduchá - sedím v kině, pevně připoutaný k židli, víčka mám (stejně jako Alex v Kubrickově Mechanickém pomeranči) roztažená svorkami, abych nemohl zavřít oči a na obří plátno mi kolem dokola promítají jen samé nové české filmy. (To byla ta optimističtější varianta pekla - v té horší mi z nich pouští jen smyčku vybraných scén, v nichž "hraje" Aňa Geislerová.)
No schválně, zkuste si sami pro sebe vyjmenovat Filmy (záměrně psáno s velkým F), které zůstanou v paměti z posledního českého dvacetiletí. Filmy, které snesou označení za "počin" (i v mezinárodním kontextu). Filmy, které za dalších 30 let, až někdo napíše dějiny české kinematografie přelomu století, budou určitě jmenovány jako výjimečné. Seznam je to v mém případě krátký. Tycův Vojtěch, řečený sirotek (1989), Václavovy Paralelní světy (2001) a Marian (1996), Reifova Postel (1998), Švankmajerovo Něco z Alenky (1988). Ať lovím v paměti jak chci, nenacházím víc než pět, možná šest filmů za dlouhatánských dvacet let. A proti tomu mnoho desítek - vlastně stovek - takových, z nichž nešlo než po pár minutách úprkem utéct, protože jejich sledování by bylo ztrátou času, ba v řadě případů doslova fyzicky bolelo...
Nedivte se tedy, že mám loňský rok tak silně spojen se zážitkem z filmu "o třech puberťačkách", který nejen že jsem dokoukal bez žaludečních problémů, ale povedlo se mu od prvních scén vtáhnout mě do "příběhu" a přinutit přemýšlet o něm ještě dlouho po závěrečných titulcích. A je mi vážně úplně jedno, že Pusinky (2007) Karin Babinské mají pár nedotažených okamžiků a menší sevřenost, než by jim dokázal vtisknout zkušený dramaturg - je to totiž až "nečeský" film díky papírem nešustícím dialogům a přirozeným hereckým výkonům, který chce cosi sdělit (a dokáže to!) a nabízí něco, co současným tuzemským filmům tak zoufale chybí - až bolestně svíravou upřímnost...
Nedávno vydaný disk s Pusinkami pak nese stejný pel nadšeného zaujetí jako film sám - v bonusové sekci servíruje až vzorově holčičkovsky nesoustředěný film o filmu, stylový videoklip (se zpěvačkou, ehm, k opusinkování) a hlavně osobitý režisérčin komentář, odmluvený s kadencí téměř scorsesovskou. Viděno střízlivě - do mé osobní představy nebe sice Pusinky nedosáhnou, měl-li bych být ale právě jimi mučen, pak sem s očními svorkami!