Pan Čou vypráví: "Kdysi dávno, když měl někdo tajemství, našel strom, vydlabal do něj díru, do ní tajemství zašeptal, a otvor ucpal bahnem." Režisér Wong Kar-wai ve svém snímku Stvořeni pro lásku (2000) jeden z nejhlubších otvorů prozkoumává a v něm nalezenou minulost zachycuje v "okamžiku nehybnosti" - zaprášenou, ale intenzivní tak, až se propaluje skrz filmové plátno k divákově duši. Ne ale ke každé - úplné přijetí Stvořeni pro lásku je, obávám se, podmíněno divákovou životní zkušeností... Je to totiž film mimo jiné i o tom, jak zvláštně, zničehonic, se umí zrodit láska - den za dnem někoho potkáváte, mluvíte s ním, a aniž byste věděli proč a jak, v jedné vteřině se všechno změní, a vy si uvědomíte, že bez něj nemůžete být. Není k tomu žádný "důvod", nic se od předchozího okamžiku vlastně nezměnilo, oba jste stejní jako dřív, ale náhle stojíte paralyzovaní, a jediné, nač dokážete myslet, je ten druhý. A je to film bolavý, sycený nenaplněností od chvíle, kdy se oba hrdinové, ač svými pravoplatnými partnery podvádění, rozhodnou (vedeni až jakousi hyperionskou zdvořilostí) vzdorovat, a jejich láska se tak realizuje jen v pohledech a gestech. To vše Wong Kar-wai vypráví s nespornou - jak to jen říct - elegancí? Ta zvláštní snovost většiny scén, to, jak jsou hrdinové v záběrech sami, vždy snímáni přes okno, přes roh zdi, přes záclonu, to jejich míjení na schodech, na rozích ulic rozpitých deštěm, v rytmu zapomenuté hudby, která jejich jednání zposvátňuje, takže jejich každodenní gesta díky jejímu podkresu náhle působí sošně, svátečně, až máte pocit, že se díváte na něco osudového už jen kvůli tomu, jak je příběh vyprávěn... Stvořeni pro lásku - film pro ty, kdo už pár dutin ve stromech či zdech, plných kradmo zašeptaných tajemství, ucpali hlínou…
|