Málokterý film je tak přesně vystižen svým názvem jako ten, který právě, jako v pořadí třetí snímek Andreje Tarkovského, spolu s Aerofilms vydáváme na DVD. Název nelže - změť jeho scén se opravdu sype jak kousky rozbitého zrcadla, v nichž víří střípky ze života režiséra i jeho blízkých. Zrcadla, které ukazuje nejen obrazy, ale i odrazy - skutečnost, sama o sobě neexistující (skutečnost je přece vždy uložená jen v paměti, v duši!), se v nich přelévá a v tom mihotání splývá realita se snem i minulost s přítomností. Čím starší, tím jsou vzpomínky nespolehlivější, a tak matka může mít jednou tvář manželky, stejně jako váš syn ve vzpomínkách může mít tvář vaší - svět se přece točí kolem dokola, jako had zakouslý do svého ocasu, a unaveně opakuje to, co už bylo tisíckrát přemleto... Zrcadlo není vyprávěno jako příběh, ale vychrleno jako báseň, v níž slova slouží jen jako prostředek ke vstupu "za zrcadlo", kam člověk pohlédnout touží, a současně se toho pohledu bojí. Nemá klasický děj - je to shluk intenzivně "kreslených" obrazů, asociativně spojená tříšť okamžiků jednoho života, jednoho osudu. Zrcadlo má i scény, u nichž se vždy přistihnu, že se mi zastaví dech a sevře mě pocit, že najednou vím, oč v životě jde. Chvilky, v nichž se roztříštěné střepinky "slepí" v celistvou plochu a "dějové" motivy se prolnou a uzavřou. Třeba ten prosluněný záběr na matku, v němž se jí otec ptá, jestli by raději měla kluka nebo holčičku, a ona se tak zvláštně usměje, a v dlouhém detailu jejího obličeje je náhle vše - to, jak ve chvíli prozření dopředu vidí celý život, svůj i dětí, všechno své štěstí i neštěstí, a přijme to. A pak už jen vítr proplétající se travou, osamělá postava ženy ztrácející se v krajině, dětské zahalekání nesené ozvěnou, a kamera couvající do lesa, do šera, do tmy tmoucí...