Těžko najít podivuhodnější okamžik v dějinách festivalu v Cannes, než bylo před čtvrtstoletím udělení Zlaté palmy tříhodinovému filmu, v němž vystupují výhradně neherci, jehož jedinou "akční" scénou je podzimní zabíjačka a pokud v něm ženské postavy odkládají části oděvu, tak nanejvýš šátek z vlasů... Znáte snad průkaznější důkaz toho, že i ta nejsnobštější srdce mají někde "u dna" zbytek schopnosti nechat se uhranout upřímností, než sklonění se festivalové poroty před pokorně vyprávěnou kronikou, zachycující život několika rodin na pachtýřské usedlosti lombardského venkova na sklonku předminulého století? Olmiho Strom na dřeváky (1978) přitom nenabízí nic jiného než sled každodenních výjevů ze čtyř ročních období, život od východu do západu slunce zaplněný "prací a modlitbou", se strohými dialogy jen tu a tam, v nejméně očekávaných místech, podloženými Bachovou hudbou. Petr Gajdošík na webu Nostalghia.cz popisuje, jak se po projekci Stromu na dřeváky "probral do reality rozsvíceného kinosálu a měl dojem, že zažil znovuzrození, že je náhle někdo jiný, že svět kolem něj je jiný, protože proměněný, skrze duchovní zážitek". Nepřehání - totéž jsem si s Olmiho filmem prožil sám. Není tedy náhodou, že Strom na dřeváky vychází na DVD v "naší" výběrové řadě Netuctové filmy, kterou jsme s Aerofilms zahájili Tarkovského Stalkerem a Andrejem Rublevem - co do intenzity hlubinného zážitku se totiž s oběma "megafilmy" může poměřovat se ctí. Vydání Stromu na dřeváky na DVD má ale v českém kontextu i rehabilitační podtón - je poprvé ke slyšení v bergamském dialektu (před lety se v kinech promítal v italském dabingu), dostal nové, vycizelované titulky Anny Kareninové a na DVD uložený vzpomínkový rozhovor s Olmim, v němž přirovnává natáčení ke kresbě matčina portrétu, je prozářen stejným "zásvětním světlem" jako film sám
|