Přemýšlel jsem, jak co nejvýstižněji charakterizovat kopanec, který Sam Peckinpah "vpálil" svou Divokou bandou (1969) na sklonku šedesátých let již řádně opotřebenému westernovému žánru, a jak to už bývá, zjistil jsem, že k dokonalosti věty "vynikající western, v němž jsou všichni svině", nalezené v jedné z internetových diskuzí, se při vší snaze ani zdaleka nepřiblížím. Nejde ale jen o Peckinpahův zde poprvé otevřeně prezentovaný světonázor, že svět je zlé místo zaplněné krutými lidmi (paušálnost tohoto - mně osobně sympatického - odsudku je demonstrována už vstupní sekvencí s dětmi, zálibně upalujícími škorpióna), ale i o samu průlomovou metodu vyprávění, zhruba přibližitelnou v podobě parafráze režijního pokynu "seberte kovbojům winchestrovky, strčte jim do pazour velkorážné kulomety a to, co kulky napáchají po styku s živým organismem, točte v detailu a zpomaleně"... Dnes, kdy peckinpahovskou metodu "krvavého baletu" převzal Hollywood za svou (s napětím čekám, kdy se objeví v první disneyovce), už "pel surové nevinnosti" Divoké bandy trochu vyšuměl, paradoxně tím víc ale vyniklo, jak zatraceně dobrý film to je. A tak jako král nevchází do dvorany sám, ale doprovázen svitou pážat a noshledů, vstupuje na český trh (díky společnosti Warner) Divoká banda obklopena útočným oddílem "kanadské jízdní" v podobě trojice tří dalších žánrových popichů. Klasickou podobu westernu (kdy ještě dobro bylo bílé a zlo černé) předvádí dojemný příběh stárnoucích kovbojů Jízda vysočinou (1962), melancholický snímek o "klepání na nebeskou bránu" Pat Garrett a Billy the Kid (1973) proslavily písně (a herecká účast) Boba Dylana a nejméně známý film z trojice, tak trochu komedie Balada o Cable Hoguovi (1969), je svébytnou labutí písní za odcházejícími časy Divokého západu. Muchas gracias, Same!