Za pár dní se na stáncích objeví únorové DiViDi a k němu přiložené DVD s Démanty noci, debutem Jana Němce z roku 1964. Démanty jsem poprvé viděl už před lety, ale syrovou sílu, dýchající na mě skrz póry filmového plátna, si s mrazením v zádech vybavím dodnes. Ne každý den má totiž člověk šanci potkat se - navíc v mém případě zcela nepřipraven - s otiskem génia... Němcův snímek je čistá, vyabstrahovaná filmařina, opus magnum, který by bez filmové kamery a střihačského pultu nemohl vzniknout. Jistě, povídka by zvládla zaznamenat příběh dvou kluků, uprchlých za války z transportu a pronásledovaných tlupou senilních sudeťáků v nedělních oblecích. Malířské plátno by dokázalo zachytit zoufalství vryté v jejich tvářích, promísené s démantovými jiskřičkami naděje v koutcích očí. Hudba by mohla tepem rytmiky a nervózními tahy smyčců zprostředkovat přerývanost jejich zoufalého běhu, čím dál hloub do temného lesa. Ale jen kinematografie dokáže spojit příběh, obraz i zvuk do výsostného zoufalého výkřiku o nešťastnosti bytí, kterým Démanty noci uhranou každého, kdo je ochoten o světě, v němž žijeme, přemýšlet. Je mi jedno, jak Němec dosáhl toho, že se mi o těch třesoucích se rukou, zvonících u dveří, jež nikdo neotvírá, občas i zdává. Nechci vědět, zda světelná aura, do níž se obě vychrtlé siluety noří, vznikla přeexponováním materiálu a už vůbec ne to, zda šílený dvouminutový běh o život, otevírající film, byl vážně natočen v jediném předlouhém záběru či byl spojen ze dvou částí střihačovou šikovností, jak mi o tom z DVD v přidaných rozhovorech vyprávějí pamětníci. Přemýšlím vlastně jen o jediném - jestli já, až přijde můj čas, budu tím běžícím, nebo jedním z těch s naleštěnou puškou. Takové jsou Démanty noci: šedesát čtyři minut, během kterých vaše duše zestárne o šedesát čtyři let.