Léta jsem žil v bludu, že jediným českým filmem, který si zaslouží přídomek geniální, je Vláčilova Marketa Lazarová (1966). Geniální v tom smyslu, jež kdysi výstižně charakterizoval kritik Jaroslav Boček: "Marketa je zjevení, obrovitý balvan, který tu vyrostl a náhle pohnul nikoliv našimi měřítky filmovými a estetickými, ale naším uvažováním o životě a vnímání života vůbec." Za to, že jsem neznal druhý (vlastně třetí, jsou tu přece ještě Démanty noci!) český film, který si podobným způsobem ustavil svá vlastní tvůrčí pravidla hry, vymknul se všemu, co do té doby kdo natočil a drtivostí své výpovědní síly "zastavil čas", mohou ti, kdo po emigraci Alfréda Radoka uložili jeho Dalekou cestu (1949) do trezoru, a znemožnili ji tak vidět hned několika generacím filmových fandů. Vizionářský snímek o osudu pražské židovské rodiny za německé okupace, v dobových recenzích svým novátorstvím přirovnávaný k Občanu Kaneovi (v Americe získal v roce 1950 cenu za nejlepší zahraniční film), sice začíná jako jeden z mnoha "filmů pro pamětníky", už po pár minutách ale jeho uhrančivě dusivá atmosféra pohltí i citově nejokoralejšího diváka a vše završí nezapomenutelné "divadelně" inscenované sekvence z terezínského ghetta, balancující na těžko popsatelné hranici mezi dokumentem, halucinací a čistokrevným šílenstvím. Dalekou cestu teď už ale naštěstí může vidět každý - svou tuzemskou DVD-premiéru si odbyla před týdnem na novinových stáncích, přiložená k prosincovému číslu časopisu DiViDi (na disku, připraveném tradičně pečlivou společností FEX, je spolu s Radokovým úsměvným retrem o dřevních dobách automobilismu Dědeček automobil z roku 1957). S její domácí projekcí ale možná raději počkejte až po vánočních svátcích - cesta k vniřnímu míru a klidu je po jejím shlédnutím totiž opravdu předaleká...
|