Na tvorbě Wima Wenderse je svým způsobem až fascinující, v jak neuvěřitelném kvalitativním rozptylu se dokáže pohybovat. Na jedné straně mistrovská trilogie z osmdesátých let, patřící k vrcholům světové kinematografie přinejmenším dané dekády - Stav věcí (Der Stand der Dinge, 1982), Paříž, Texas (Paris, Texas, 1984) a Nebe nad Berlínem (Der Himmel űber Berlin, 1987) - a vedle ní několik filmů, které se tak utápějí ve falešném patosu a deklamativnosti - nejprůkazněji Až na konec světa (Until the End of the World, 1991) či Tak daleko, tak blízko (Weiter ferne, so nah!, 1993) - že dodívat se na ně do konce je úkol srovnatelný s doposlechnutím libovolného desetiminutového monologu Vladimíra Justa v televizní Katovně...
Příčinu této Wendersovy tvůrčí "sinusoidy" vidím ne ve vnějších vlivech (byť on sám rozpačitost finální podoby některých filmů vysvětluje producentskými zásahy), ale v jeho vnitřních limitech. Nikdy bych mu neupíral prokazatelné režijní schopnosti, umocněné obvykle mistrovským výběrem spolupracovníků (obzvláštní cit má pro kameramany, typologii herců a výběr doprovodné hudby), na druhou stranu jeho neschopnost napsat si nosný scénář (nešustící v dialozích papírem a nezahlušený všudypřítomnou "bonovskou" touhou "napravit všechny křivdy světa"), či alespoň vylepšit špatný scénář z cizího pera, je opravdu příslovečná.
Z tohoto pohledu je síla (i výjimečnost v kontextu režisérovy filmografie) oné v úvodu zmiňované geniální "trilogie" snadno vysvětlitelná trojím šťastným scénáristickým (a lidským) setkáním. V případě Stavu věcí, meditaci o režijním údělu a nevyhnutelném střetu autorské myšlenky s americkým producentským systémem, to bylo "setkání" se sebou samým (Wenders jen přetvořil katastrofální autobiografickou zkušenost s hollywoodským natáčením Hammetta), v případě "road movie" Paříž Texas byl zárukou úspěchu mistrovský scénář dramatika Sama Sheparda a hybatelem Nebe nad Berlínem se staly nádherné texty spisovatele Petra Handkeho.
I tak ale mezi třemi vrcholnými Wendersovými filmy cítím další jemné rozdíly. Jestliže Stav věcí je přece jen trochu handicapován tematickou výlučností a Paříž, Texas naopak zůstává dokonale vytesaným kvádrem (z mého pohledu jde o Wendersovo mistrovské dílo, snad opravdu bez jediné chybičky), Nebe nad Berlínem už v sobě má zárodek vnitřní rozpolcenosti a přiznám se, že ho chápu spíš jako torzo, tedy nespojitý sousled geniálních epizod i nepovedených provizorií. Příklad? Myslím, že film se výrazně láme k horšímu v okamžiku Damielova "nazemivzetí" (tedy s nástupem "barevných" pasáží) a například scéna předfinálního rozhovoru u baru svou dutou proklamativností vysloveně ruší ("nepříjemné" okamžiky jsou ale rozesety ve filmu už od počátku - většinou jsou spojeny s postavou Marion, ať už jde o některé její vnitřní monology či třeba afektovanou "taneční" scénu na koncertě Crime and the City Solution).
Na druhou stranu, vše nepovedené a nedotažené je v Nebi nad Berlínem bohatě vyváženo řadou neopakovatelných filmových okamžiků - úvodní montáž "průletu" Berlínem, celá scéna v knihovně, scéna se sebevrahem na vyhlídkové věži, montáž jízdy městem se zakomponovanými válečnými dokumentárními záběry, epizoda s průchodem "zdí", "předčasová" epizoda, v obraze evidentně míněná jako pocta Tarkovskému (strom ve vodě, zvlněná tráva) či (má vůbec nejoblíbenější) geniálně zkomponovaná scéna motocyklistova umírání, to jsou okamžiky, které svou uhrančivou intenzitou téměř nemají ve světové kinematografii obdobu...
TECHNICKÉ POZNÁMKY K VYDÁNÍ FILMU NA DVD:
Film je na disku uložen ve dvou obrazových formátech. Kromě letterboxové verze 1,66:1, odpovídající filmovému originálu promítanému v kinech, je na disku uložen i (anamorfní!) přepis do mírně ořízlého widescreenu 1,77:1, který přesně vyplní rozměr širokoúhlé televizní obrazovky formátu 16:9. Zvláštností je, že volba obrazových formátů není možná z menu (zde není ani nabízena), ale přehrávač po vložení disku do mechaniky automaticky vybere verzi podle nastavení typu televizoru v menu přístroje.
O obrazu samotném nelze hovořit jinak než v superlativech - na mastering pro DVD-vydání dohlížel sám Wenders, a tak se vám při projekci na kvalitní televizi dostane zážitku, jaký žádná kinokopie (natož ta česká) nemůže nabídnout. Obraz je dokonale čistý, nezaznamenal jsem jediný kaz, nerozeznatelné jsou i přechody mezi jednotlivými díly. Nádherně vycházejí především černobílé pasáže s "anděly", kterým kameraman Henri Alekan vtiskl způsobem nasvícení i snímání pečeť nadskutečna, barevné pasáže jsou naopak podány kontrastně a hodně syrově a samostatnou kapitolou jsou Alekanem dokonale realizované scény snů (těm neopomene složit hold i Wenders v bonusovém komentáři).
Citlivě provedený je i mastering originální německé zvukové stopy do prostorového DD 5.1, kdy dokonale vyčištěný zvuk je po většinu filmu naštěstí ponechán pouze v předních kanálech. Prostorové efekty jsou decentně použity jen tam, kde je to funkční a právě díky jim dostalo několik scén přesně onen "andělský" zvuk, který si žádají - mám na mysli například úvodní nezapomenutelnou montáž andělských vhledů do berlínských obydlí či velkolepou scénu s "šepotem knih" v berlínské knihovně.
Bohužel překvapivě chudá je bonusová výbava - žádné dokumenty či "odpad ze střižny", kromě traileru a dvou desítek fotografií z natáčení je zde jen půlhodinový Wendersův komentář (bohužel francouzský, bez anglických titulků), členěný podle několika témat ("zeď", hudba, spolupráce s kameramanem a scénáristou, herečtí představitelé...) a místy doprovozený scénami z filmu, o kterých se právě mluví. (otištěno v březnu 2002)
