Tvorba Jima Jarmusche (1953), režiséra svého času v Čechách s téměř kultovním postavením, zůstane českému DVD-trhu zřejmě navždy zapovězená. Proti i jen teoretické šanci na nějaké budoucí titulkované vydání mluví sám fakt jeho příslušnosti k "nezávislým" tvůrcům, což přeloženo do řeči strohého filmového byznysu znamená, že distribuční práva k jeho snímkům vlastní různé malé americké firmy, které nejen že nemají (a nikdy nebudou mít) svá zastoupení v ČR, ale vlastně většinou ani nikde v Evropě. Ještě konkrétněji - zatímco v USA je na DVD Jarmuschova filmografie již téměř zkompletována (vesměs v zakódovaných vydáních pro region 1), do Evropy (vydání pro Německo) se zatím dostal jediný jeho film Ghost Dog (1998), a to jen díky tomu, že firma Artisan, která ho v USA vydala, má v Německu zastoupení. A řečeno ještě jinak - chcete-li mít Jarmuschovy filmy na DVD, na nic nečekejte a rovnou si je objednejte z USA, žádná jiná vydání prostě nebudou...
Jarmuschův první slavný film (u nás se léta mylně psalo, že jde o režisérův debut) Podivnější než ráj (1984) je navíc z těch, u nichž české titulky nebude postrádat ani hodně špatný angličtinář. Film má minimum dialogů, vše podstatné se děje v obraze a když už na nějaký ten dialog dojde, stejně si většinou dva ze tří hlavních hrdinů (maďarští emigranti Willie a Eva) navzájem vyměňují holé věty typu "nemluv na mě sakra maďarsky" či "mluv anglicky". Ostatně, zážitek z filmu, který svým způsobem celý je právě o pocitu "neporozumění", možná divákova neznalost angličtiny paradoxně i umocní...
Mám-li něco napsat o filmu samém, pomohu si "teoretickou" konstrukcí. Osobně rozlišuji mezi "netuctovými" filmaři ještě dva další režisérské pod-druhy - ti první jsou natolik silné tvůrčí osobnosti, že se naplno vyslovují každým svým filmem a pokaždé je jejich náhled tak inspirativní a umělecky zdařilý, až se ani nedá určit, který z jejich filmů by měl divák preferovat, přičemž vynechat nesmí žádný (Tarkovskij, Antonioni, Visconti, Paradžanov...), ti druzí vyřknou své téma zhuštěně nejčastěji v jediném filmu či v určitém úseků své tvorby (a v té chvíli stejně umělecky silně, leckdy i geniálně, jako ti výše jmenovaní), a později buď úplně vyhasnou nebo jen více či méně umělecky zdařile variují téma již vyslovené a jimi samými kompletně vypovězené (Wenders, Fellini, Pasolini, Bergman, Vláčil...).
Že Jarmusch patří k těm druhým, je nesporné, a za názor, že Podivnější než ráj je právě onen zářivý klenot, kvůli kterému bude jako filmař vždy vzpomínán, bych se klidně i pral. Přitom Jarmusch ale rozhodně není z těch, kteří by "vyhasli" (jako třeba Wenders po Nebi nad Berlínem), celá jeho tvorba je vzácně vyrovnaná a pokud se jako s prvním setkáte s některým z jeho pozdějších filmů, každý z nich vám sám o sobě připraví neopakovatelný zážitek. Ale vše to, co jako leitmotiv prostupuje jeho dalšími filmy (Jak to nazvat? Je to Osamělost? Cizota? Vyhaslost?), je naplno a nejdůsledněji vysloveno už v jeho "hungary road-movie" a pokud znáte tu, přijdou vám všechny další Jarmuschovy snímky už jen jako (vycizelované a v detailech úžasné, ale přesto jen) variace na režisérův opus magnum.
"Podivnější než ráj se podobá blikající laterně magice. Rytmicky se v něm střídají černobílé záběry s dlouhými temnými pauzami - zatmívačkami , do nichž přesahují z obrazu jen různé šumy: zvuky kroků, svist auta z dálnice, zasyčení otevírané plechovky piva, i tóny houslí. Co nejdřív vypadá jako staromilská schválnost, připomínající éru zatmívaček z dob němé kinematografie, brzy ukáže svůj smysl. V tom střídání světla a tmy jako by Jarmusch zachycoval skrytý, vnitřní rytmus života lidí, kteří vrávorají jeho příběhem: je to život přetržitý, složený z nanicovatých rozhovorů, rozpačitých půlsetkání, groteskních nedorozumění, z bezcílných a neúspěšných nápadů někam odjet . V okamžiku, kdy by snad mohlo padnout nějaké slovo, dlouhá tma odstřihne chvíli do jiné situace. Život samé momentky, bez souvislosti, mihotání sem a tam," píše ve svém skvělém textu o filmu Jiří Cieslar (viz Filmové zápisky 90-93, Gryf 1993, str. 38, též Literární noviny č. 7/1992).
Jarmuschův obraz "jiné" Ameriky (vykreslené v působivých kompozicích kameramana Toma DiCilla), skládaný z kousků šedivých předměstí, poloprázdných ulic ghett a ošoupaných pokojíků levných motelů, ve mně osobně zvláštním způsobem evokuje úvodní a závěrečné černobílé sekvence z Tarkovského Stalkera, odehrávající se vně "zóny". Ostatně, vždyť putování Willieho, Eddieho a Evy je svým způsobem také sebezpytnou cestou za "místností štěstí", byť v Clevelandu místo slibované báječné vyhlídky na jezero Erie naleznou tři cestovatelé jen lezavou mlhu, ve které není vidět na krok...
