• "Dokument ´Dcery´ o čtveřici dívek připravujících se na taneční vystoupení v americké věznici, kde si odpykávají tresty jejich tátové, byl uveden a oceněn na mnoha festivalech včetně Sundance nebo Sheffieldu. Nyní je na Netflixu. Zúskostňující, vrstevnaté melodrama Todda Haynese ´Láska napříč věkem´ mělo premiéru vloni v Cannes. Českým kinům se vyhnulo. Teprve nyní jej u nás premiérově uvádí streamovací platforma Max. Na Maxu se objevila i klasika nového Hollywoodu, syrové drama ´Půlnoční kovboj´. Jediný snímek s nejpřísnějším ratingem X, který získal Oscara pro nejlepší film." V DOK Revue bylo zveřejněno zářijové "vydání" pravidelné rubriky na filmové téma ´Nenechte si ujít´ Martina Šrajera. Více tady.
• "Mimořádně důležitá byla účast kameramana Stanislava Miloty na vzniku technického scénáře. Herz jeho přípravu později označil za náročnější než samotné natáčení. Důvodem byly právě Kopfrkinglovy promluvy, přeznívající přes hranice jednotlivých záběrů a sekvencí a mistrně sugerující jakousi spalovačovu vševládnost a všudypřítomnost v ději. Realizace tohoto postupu byla ovšem technicky možná jen za předpokladu, že se natáčení zcela vyhne jakýmkoli improvizacím. Takové pečlivé přípravě se Herz, ve filmu vlastně autodidakt, naučil už při předchozím asistování u Zbyňka Brynycha, teď se při ní setkal se stejným samoukem Milotou, který prošel podobnou školou praxe u starších kolegů. Odnesli si od nich řemeslnou preciznost, zároveň se však nijak nenechávali svazovat dosavadními dramaturgickými zvyklostmi či zaběhnutým vizuálním pojetím." O okolnostech vzniku snímku Spalovač mrtvol (1969) Juraje Herze napsal pro Forum 24 Jan Lukeš. Více tady.
• "Kniha prozrazuje, kam vlastně spěje současné uměnovědné badání. Autoři jednotlivých textů, kteří většinou působí na uměleckých školách, se snaží dospět k ´vědeckému´ přístupu – jakoby vytěsněním sama sebe. Jistěže se opírají o vlastní diváckou zkušenost a postřehy, které dokáží zapracovat do uceleného výkladu, avšak časté odkazy na přehršel zahraniční (přesněji: anglicky psané) literatury spíše nasvědčuje, že se chtějí pochlubit, kolik běžně nedostupných, ba neznámých materiálů prostudovali. Vyhýbají se tomu, aby zohlednili svůj osobní vkus a uplatnili jakákoli hodnotící kritéria. Je příznačné, že se mnohdy ani nedovíme, zda a nakolik je popisovaná díla oslovila, zda je považují za zdařilá a zda by je doporučili ke sledování. Z vlastních útržkovitých poznatků mohu jen usuzovat, že se ponejvíce jedná o spotřební, sériově a bez tvůrčí osobitosti vyráběné produkty, které zanikají v záplavě jiného nabízeného zboží. A snášené ´myšlenkové přesahy´ mi připadají jako umně našlehaná pěna či spíše zahuštěné výpary…" Kolektivní monografii Jižanská gotika v současných televizních seriálech, vydanou Nakladatelstvím NAMU, recenzoval v iLiteratuře Jan Jaroš. Více tady.
• "Přestože filmu vznikal mimo dohled státní cenzury, Švankmajer si před investory musel obhajovat svou autorskou vizi. Švýcarský producent požadoval zkrácení určitých sekvencí. Zdlouhavý, pro běžného diváka neatraktivní se mu jevil mj. úvod v Alenčině pokoji. Švankmajer na návrh reagoval poměrně rezolutně: ´Argument, že televizní divák je zhýčkaný, že když hned na začátku filmu se neděje něco atraktivního, začne přecvakávat na jiné kanály, je ryze komerční, a pokud vím, tak hned v začátku naší spolupráce bylo jasno, že Alenka nebude to, čemu říkáte komerční film.´ Švankmajer nakonec krácení zamezil a film realizovaný víceméně přesně podle jeho představ měl světovou premiéru v roce 1988 mimo soutěž na Berlinale. V srpnu téhož roku proběhla americká premiéra. O rok později získala ´Alenka´ cenu pro nejlepší celovečerní film v Annecy." O prvním celovečerním filmu čerstvého devadesátníka Jana Švankmajera Něco z Alenky (1988) napsal ve Filmovém přehledu Martin Šrajer. Více tady.